© Alter Kaker 1999, poskytlo Nakladatelství Dobrá Karma
Slunce se právě přibližovalo k horizontu a jeho paprsků čím dál víc ubývalo. Vzduch se ochlazoval a začaly se objevovat pocity stísněnosti, které dopadaly na všechno kolem. Stál jsem u zahradní zdi na okraji skalnatého ostrohu, na kterém byla vybudována tato věž. Díval jsem se do krajů, tam, kam dnes nemohu vstoupit. Přede mnou se tu vlnily lesy, holé pláně i osamocená řeka, prodírající si cestu tímto zasněženým světem. Zde z této výšky jsem občas zahlédl i ta lidská stvoření, ke kterým patřím. Ale nikdy se nebudu moci navrátit, neboť cesta, jež sem vedla, se zřítila před deseti lety. Jedině ta skrovná zahrada za mnou je zdrojem jídla v této pustině, ale i tak stačí na to, aby nasytila dva ztracence. Ano dva, já zde totiž nejsem sám! Se mnou je tu i někdo, kdo mi byl celou dobu značnou oporou a jedinou mojí pozemskou nadějí. Je to vlastně moje vina, že tu také uvázla, snáší to lépe než já a za tu dobu jsem v sobě našli zalíbení a porozumění. Jen oddat nás neměl kdo. Právě teď jí slyším, jak na mě volá. Vidím ji tam stát na balkónu, uprostřed věže, vlasy ji povlávají ve větru a její bílá postava kontrastuje s černou barvou kamene. Ano, je čas jít schovat se do tepla, usednout k večeři a zahledět se do jejích modrých očí.
Šel jsem tedy k věži, prošel řadou věčně zralých rajčat, které ani mráz nemohl donutit k tomu, aby uvadly a zašly. Došel jsem k vstupním dveřím, otřel si nohy a vstoupil. Hned jak jsem otevřel dveře, ucítil jsem vůni teplé polívky, podivné směsi koření a pach starých zdí. Celé spodní patro zabírala kuchyně a malá místnůstka na přebytečné věci. Uprostřed místnosti se nacházel krb, který byl otevřený do všech směrů a oheň zde nikdy neuhasíná. U severní zdi jsou vstupní dveře, věšák na pláště a stůl s ošatkami. Naproti vstupu za krbem je velké okno a u něho dubový stůl, nad nímž je zavěšena lampa, vpravo od něj je velká skříň s policemi, plná nádobí a dalších kuchyňských pomůcek. Nalevo jsou dveře do kumbálu a stůl navazující na polici skříně s kořením a zeleninou. Blíže ke středu místnosti se začínají zvedat schody, které tečují stěnu komína, kde se začínají obtáčet kolem něj a stoupají do vyšších pater.
V prvním patře je pak to nejdůležitější - ložnice. Je to prostorná, nákladně zařízená místnost, jejíž stěny jsou vyzdobeny rytinami, inspirovanými životem markýze de Sade. Co se týče mě, nijak mě tyto výjevy nevzrušují - potrpí si na ně ale moje družka. Ach, chvílemi si říkám, že by snad mělo zůstat jen u obrazů - přeci jen deset let odloučení od normálních lidí dokáže povolit i její kdysi pevnou morálku. Ač o sedm let starší nežli já, má ve svém dokonalém těle takovou energii, že mě přivedla již třikrát na pokraj infarktového stavu. Naštěstí absolvovala ve třinácti letech kurzy červeného kříže a její umělé dýchání mne opět vtáhlo do tolik zatracovaného života. Ještě že s námi tehdy nejela její sestra Johanna - to by byl vzhledem k jejich rodové vitalitě můj konec.
Dneska ale nemám na takové věci pomyšlení, neb jsem vyčerpán celodenní dvouhodinovou (noc je dlouhá, ale moc se nespí) prací s loupáním česneku. No nedivte se, co bych tady asi tak dělal, když se tu nedá chytit padesát programů televize a divadla si od dob, co se nám rozbil dalekohled, taky moc neužijeme. Utírám pot z čela, znaven a se zády bolavými a už slyším její lahodný soprán (vyzpívá lákeš i Machautovo Se je souspir - akorát Allegriho Miserere jí dělá problémy), jak mi mile leč vlastně nekompromisně připomíná mou povinnost udělat večeři. Nemám si co stěžovat, vždyť ona má na práci mnohem důležitější věci - dnes kupříkladu dokončila opravu vodního trkače. Nemohu zastírat, je zkrátka schopnější než já. Ani se nedivím, že nevěří darwinismu. Těžko bych vedle ní obstál jako pračlověk - ač útlá, má fyzičku stokrát lepší než já, i její tělesná výška přesahuje mých ne zas tak špatných 205 cm, ostatní fyzikální rozměry (objem..., obvod..., hmotnost - nízká; akorát ohnisková vzdálenost očních čoček mohla být o něco delší) činí její tělo neodolatelným.
Na večeři nic zajímavého neshledávám, i když můj známý (materialista) by tuto otázku jistě nepodceňoval.
Po večeři přimhouřila oči, protáhla se v zádech, čehož vedlejším efektem bylo vypnutí hrudi, a přehodila si nohu přes nohu tak, že by se to mému lékaři, ke kterému jsem měl jít před devíti lety na kontrolu, jistě nelíbilo, neboť se mi krevní tlak zvýšil o 200 %. Poté, co jsem svůj stav znormalizoval požitím bedny dynamitu a stal se tak použitelným, mě požádala, abych přinesl něco vody ze studny. »Hlavně ať to nevyleješ,« volala za mnou s jedním ze svých napůl upřímných úsměvů, »nebo tě zmlátim!« (Pro neznalce: ač by to do ní nikdo ani na pátý pohled neřekl, bylo toto slovo základním prvkem jejího slovníku.) Běžel jsem s vědrem od studny a samou radostí asi tak ⅔ vylil. Je pravda, že kdybych tak neučinil, byla by moje radost lichá.
V modrých očích pod párem rozptylek jí blýskla jiskra animální radosti. Olíznuté, rtěnkou nezkažené rty se jí nádherně leskly, její ňadra se dmula pod kdysi cudným, dnes však již sepraným a tudíž těsným svrškem a její jemná ruka s bílou krajkovou rukavičkou svírala devítiocasou kočku.
Slov nebylo třeba.
Ani zde.
Etc. etc. etc.
Ráno jsem se probudil, a nebyl jsem si jist, zda ještě žiju. Můj organismus byl téměř dezintegrován. Po pracném nahození čelisti, nakloubení ruky, slepením nohy, přišroubováním žeber, atd., sem mi podařilo vypadnout z postele a dokutálet se do obýváku. Hodiny ukazovaly 5.50, což mne velice znepokojilo, a umínil jsem si, že až budu schopen postavit se na některou z končetin, ručičkami u hodin o kousek pohnu, neboť zírat deset let na takhle morbidní časový údaj je čirý masochismus. V tomto momentě jsem měl masochismu opravdu docela dost.
Spokojeně ležela na vyřezávaném loži letištního typu z dostatečné části nezakryta dekou a na spící tváři měla úsměv, který by jí záviděla i ona Líza. Z jejího těla i přes klid spánku vyzařovala plnost životem, kdežto moje masa masa měla dost práce s udržováním základních životních funkcí. Kdybych tam dole nepropadal ze statistiky, jistě bych si dokázal vypočítat, jak dlouho bych to ještě vydržel. Dlouho asi ne.
Poprvé mě napadla neskutečně rouhavá myšlenka - nemáme-li se tedy dostat dolů, ať se alespoň někdo dostane sem. Ne že bych se o ni, o poklad všehomíra, o nadlidskou bytost, před níž by i Zarathustra zůstal paf (o Pifovi nemluvě), chtěl s někým dělit!!! Ani nápad. Jenom mám pocit, že přítomnost jiné duše v okruhu kilometru by jí držela trochu na uzdě.
Pokračování příště.
— 42 —