© Alter Kaker 1999, poskytlo Nakladatelství Dobrá Karma
Po tom, co jsem uklidil, spravil probouranou zeď, připravil dříví, ze zdechliny kance vyrobil nové kartáčky na zuby, mýdlo a naporcoval a navařil skvělé košer řízečky, oškrábal brambory do podoby třinácti apoštolů, ze slupek uplácal munici na vrabce, sklidil fazole a okamžitě z nich upekl bednu Metro-dezerů, nalíčil jsem chléb s česnekovou pomazánkou a zašil jí sukni z jelenice, ozvalo se z ložnice tiché zívnutí a mé zlato, má nejbělejší platina (rasista nejsem), se probudila a sešla dolů. Ledabyle pochválila moji práci a místo rozhovoru se mnou si začala něco kreslit. Po chvíli akorát zabrblala, že brky jsou špatně seříznuty a že by měl »někdo« dojít pro inkoust. Zastyděl jsem se, v rekordním čase popravil a oškubal divokého archeopteryxe, v něhož má paní taktéž nevěří, a z jeho letek udělal parádní kaligrafická pera. Vida, že můj inkoust vpravdě nedosahuje kvality komerčních značek, odběhl jsem spěšně pro duběnky do lesa.
Chvíli jsem se prodíral nekvalitním porostem skryté části skály, proběhl jsem kolem zříceného mostu, kolem pískovcové hlavy jejího bratra, kterou vysochala během druhého roku našeho osamocení, kolem pískovcového modelu ňader její sestry, který jsem vysochal já, když jsem měl vztek, že se se mnou kvůli sochaření vůbec nebaví. Běžel jsem dále kolem míst, kde obvykle líčím chleba s česnekovou pomazánkou v naději, že se na něj chytí zbloudilý pes. Mým úmyslem bylo pokračovat dále do dubiny, když tu jsem náhle uviděl prazvláštní jev. Sice dva lidi. Ukousnul jsem si ucho, abych se přesvědčil, že sním. Když jsem přestal cítit bolest a zastavil krvácení, uzřel jsem, jak na mne ti lidé gestikulují. Nemohlo být pochyb - byla to Barbara a její druh Quo, herci z našeho oblíbeného divadla, se svým psem (fenkou) Šmudlou, který bezhlavě se vrhnuvše po chlebu s česnekovou pomazánkou, způsobil toto pro mě požehnané setkání. Pochopil jsem, že chtějí, abych je vysvobodil. Učinil jsem tak, a se skrývanou škodolibostí jim vysvětlil, kde se vlastně ocitli. Štěstím bez sebe jsem je odvedl do našeho honosného příbytku. Margareta už byla pořádně naštvaná, ale když uviděla, jak sem vedu zbloudilce a radostně kolem nich tancuji, nezbylo jí než vyvalit bulvy.
Poprvé po deseti letech jsme se pobavili jinak než (pro mě) destruktivně. Barbara mi dokonce pomohla s domácími pracemi, což bylo u ženy nezvyklé, ale příjemné. Bezmála týden byly oslavy v plném proudu, jedli jsme více než vařili a pili jsme opojný likér z durmanu. Doplnili jsme si zapomenutou slovní zásobu, dozvěděli jsme se, že nový módní účes dívek se jmenuje tolgoj (mongol.) a že »malá kočka« se řekne »ya kaite bek« (manská keltština). Quo s Barbarou se zprvu moc neradovali, ale když zjistili, že toto místo jim dá tolik hledanou svobodu a soukromí, vcelku se s osudem smířili.
Jejich příchod přinesl i jistá zhoršení. Kupříkladu jsme se museli rozloučit s třetí koupelnou, kterou jsem jim dali jako ložnici, a byly i jisté tlaky na uvolnění úklidové komory. Nutno uznat, že v zájmu mechanického zachování domu bylo společné spaní nemyslitelné. Co však bylo mnohem horší: nebyl jsem teď jediným blízkým člověkem Margarety. Bylo těžko zamezit faktu, že Quo má ty nejlepší historky, zrovna když mě nic nenapadá. Je pravda, že člověk, který žije deset let na hoře ploše o jednoho čtverečního kilometru, může vyprávěnými zážitky dost těžko předčít vtipného bohémského herce. Snažil jsem se tedy konkurovat svou brilantní lyrickou poezií. Bohužel výrazy typu »chleba s česnekovou pomazánkou«, »nádobí«, »promiň«, »ya kaite bek«, »tolgoj« apod. toho v této oblasti taky moc nesložíte. Zkrátka, ač si Quo stále hleděl více Barbary než mé nejmilejší, nebyl jsem už největší borec tohoto malého světa.
Neměl jsem už tolik povinností, jako když jsem byl na všechno sám, ale nikterak mě to netěšilo, neb jediné rozumné využití mého bídného života jsem viděl v službě Margaretě. Byl jsem sice stále primárním prostředkem vybití její touhy, ale scházel mi ten pocit nenahraditelnosti. Byl bych schopen bojovat za jakoukoliv cenu i zdarma, ale scházela mi jistota, že by po mně něco takového objekt bitky chtěl. Začal jsem se toulat po lese a uvažovat o sochání pískovce, ale nemyslel jsem si, že by to nějak pomohlo. Jednoho večera jsem se začal bavit s Barbarou.
Ve skutečnosti byla Barbara po povahové stránce znatelně lepší než Šalamounův ideál. Měla sice všechny tolik nebezpečné a těžko odhalitelné ženské vlastnosti, jaké bývají u průměrných a úspěšných žen obvyklé, avšak Margareta, na pohled dozajista svatá, měla tyto vlastnosti ve větší míře, dobře maskovány a navíc jí scházela jemnost ducha a citlivé srdce. Těžko ji z toho vinit, její život byl před izolací na skále tvrdý, tak jako život každé ženy je těžší, než se muži na první pohled zdá. Tak jako je každá žena mnohem horší, než se bez zkušenosti zdá - vypočítavá, vychytralá. Je mnohem méně žen, které mají tyto vlastnosti potlačeny; jsou to obvykle ženy jinak nepříliš ženské. Krásnou výjimku snad tvoří slepá varhanice Elena von Schmüdke, která, ač inteligentní, není vychytralá a ač asexuální, není ošklivá.
Šlomo ale upadl do zajetí Margaretina kouzla v osmi letech, kdy jeho životem neopracovaná duše neznala pravý obraz světa a nic z toho si neuvědomil a štěstí jinde nehledal.
Při prvním pokecu s Barbarou jsem se začal cítit docela dobře. Kdybych se nad sebou tehdy zamyslel, jistě bych své jednání odsoudil jako rouhání. V tu chvíli však potřebovala má ztrápená duše pohlazení, které mi Barbara z kamarádství vlídným slovem poskytla. Další, co mi, však tehdy zcela nevědomě, činilo potěšení, bylo jakési zadostiučinění za chvíle, kdy jsem žárlil na Qua. Ten se zrovna bavil s Margaretou, což jsem, teď snad poprvé, necítil tak bolestně jako jindy.
Barbaře se moje povídání (netroufám si říci snad já) líbilo. Přinesl jsem něco durmanového moku, abychom se trochu odvázali. Povolila mi tedy pouta a přihnula si zkalené tekutiny. Po chvíli už jsme se bavili skoro tak dobře, jako zbývající dva, které to, bohužel, vyrušilo. Quo vyběhl po schodech, řekl cosi tak, aby nevypadal jako žárlivec neb hrubec, přitáhl si k sobě družku, která neřekla ani slovo a já jsem se cítil trapně. Sešel jsem do přízemí, abych se zrelaxoval prací. Po obvyklých činnostech jsem se vrhnul na čištění žumpy, neboť to je ze všeho nejvíc akční. Vymyslel jsem dokonce novou přetlakovou metodu, která ale v první verzi nebyla příliš promyšlená, takže jsem si trochu přidělal práci s úklidem. Stejně jsem nemohl usnout. V době, kdy domem chvělo chrápání a znělo dvojhlasné jemné oddechovaní, jsem se tedy vydal na noční procházku.
Pokračování příště.
— 42 —