© Alter Kaker 1999, poskytlo Nakladatelství Dobrá Karma
Vydal jsem se jedinou možnou cestou, a sice kolem mostu, pískovců a dál směrem do dubiny. Když tu jsem náhle ve tmě spatřil prazvláštní jev. Sice dva lidi. Ne že bych věřil svým smyslům více než minule, ale nechtěl jsem ohluchnout zcela a tak jsem si raději nic neukusoval. Vidina byla reálná, ba dokonce obsahovala i očekávaného psa, kterýžto byl ale oděn do barvy nočního maskáče. Avšak neradoval jsem se ani trochu, poté, co jsem zjistil, o jaké lidi jde. Byla to kamarádka Qua a Barbary, Gabriela Kopsteinová, rozená Königová, proti níž samotné nic nemám, ale doprovázel ji můj známý, materialista. V jistý čas to byl jeden z mála, s nimiž jsem si mohl na nízké úrovni pokecat; je také pravda, že mě přivedl k Margaretě, to ale zajisté nebyla jeho zásluha, neb s ní jsme si byli souzeni vyšším řízením osudu.
Ne. Dnes materialistu nemám rád. Přisoudil si nejhorší možné vlastnosti, jež vnucuje i zbytku ušlechtilého člověčenstva, a krom toho všechny nehorázně štve. Vše nejhorší, co se mu v jeho nízké mysli mele, se ani trochu nestydí vypouštět ústy a mluví tak špatně o všech lidech jemu blízkých, však říká-li něco dobrého, lže jako všichni ostatní. Myslí-li si o komkoli, že za nic nestojí, bez zábran mu to řekne, však chce-li si někoho naklonit, dokáže o něm mluvit i sladce. Navíc mu není nic svaté, nejméně lidé kolem něho, ze všeho si nelítostně utahuje. Říká o sobě, že nemá žádnou duši, vyjma těch v bicyklu, a to je snad jediné, co bych mu věřil. Dále si myslí, že jeho pradědečky jsou gorila a šimpanz nebo snad dokonce sumec a šnek, na což mimochodem taky vypadá. Neuznává nic krom hmoty a i o takové věci jako je duch lidský je schopen říci, že je ve vztahu k tělu jako var vody k vodě. Mám pocit, že jsou mu cizí veškeré duchovní hodnoty a že jediným cílem jeho života je pořádně se najíst a vyspat se.
V nitru jsem se zachmuřil, ale navenek jsem se pokusil zatvářit vesele a pozdravil trosečníky. Materialista se se smíchem díval na svou potrhanou nohu a místo pozdravu řekl nějakou rádoby vtipnou poznámku, kterou jsem mimochodem nepochopil. Gabriela byla docela milá, vůbec mi nejde dohromady, jak mohla s takovým podčlověkem, jako je materialista, i takové minimum, jako venčit psa.
Gabriela byla povahově ze všech nejvíce ženská, snad vyjma hrůzné Sirény. Jediná vlastnost, jež z ní dělala bytost o něco méně nebezpečnou, byla její úžasná potrhlost, iracionalita Jannonství, krásné šílenství. To u ní bylo té míry, že, podobně jako u Margarety, zamaskovalo její vysoký intelekt, což je u ženy vždy výhoda (mnoho mužů to neprohlédne) a zmírnilo její vychytralost, neb nejednala tolik efektivně, jako při dokonalé racionalitě. Navíc bylo toto šílenství pro ni často oprošťující, hodné závidění. Bylo bohužel problematické pro okolí, i pro ni samotnou.
Nutno uznat, že výraznější vazba s materialistou tu díkybohu nebyla. Bavila se s ním asi jenom proto, že byla tak hodná, nebo že ho snad proboha chtěla k něčemu využít. Nikdy jsem to podrobně nezkoumal. Do lidí, k nimž cítila náklonnost, jako k Machovcovi či führerovi Čižmárovi, měl ale naštěstí daleko. Po cestě nazpět jsem se se skutečností poněkud smířil, bylo mi už jasné, že s úklidovou komorou se rozloučím, představoval jsem si, jak bude mít jistě materialista plno hemzů, jak vylepšit vodní trkač, a jak to Margaretu asi naštve. Opět jsem si doplnil slovní zásobu, Gabriela mi řekla, co znamená materialistova věta 'ci estas bela fraulino', adresovaná jí, a proč mu říká 'alter kaker', ačkoliv on tvrdil, že to nepotřebuje překlad.
Opět proběhly oslavy, Quo si začal všímat spíše Gabriely, což mi nevadilo, občas jsem prohodil i slovo s Barbarou, aniž by se na to hledělo, ale už mi ten kousek skály připadal až moc obydlený. Co bylo nejhorší: materialista se bavil s Margaretou; napadalo ho plno věcí, o nichž s ní diskutoval, ale naštěstí jí dosti štval, a to ani nemusela být řeč o vodních trkačích.
Nechápal jsem, jak může být ředitel světa natolik nemilosrden, aby mi na mou oázu klidu, na ostrůvek dvou čistých duší, oddávajících se zde nejvyšším tělesním slastem, mohl seslat takový odpad, jako je on. Bylo mi jasno. Je potřeba ho zničit! Kéž by mi tak poslal někoho, kdo by to dokázal...
Pln naděje jsem se vydal jedinou možnou cestou, tam, kde je spadlý most, pískovcové pomníky rodu nejčistší Margarety, dubový les a místo, kam líčím pravidelně svůj chleba s česnekovou pomazánkou v naději, že se naň chytí někdo, kdo by byl schopen zničit materialistu. Rozhrnul jsem větve a ve večerním pološeru jsem uviděl prazvláštní jev. Sice dvě osoby. Tak dokonalé řešení mého přání by mě snad ani nenapadlo: těmi lidmi byli Slim Jim Machovec, proti němuž samotnému materialista nic nemá, avšak doprovázela ho hrůzná Siréna, což je snad pro mysl materialistovu nejstrašnějším synonymem zla. Siréna se kdysi chovala takovým způsobem, jako materialista dodnes, pravda, že si tím zprotivila mnoho lidu; napravila se však, a nyní jedná s každým vcelku mile, jen občas jí trochu ujedou ústa. Snaží se vyjít přátelsky s každým, jediným kazisvětem, jenž k ní chová absolutní nenávist, jest materialista; pravda, ještě s Gabrielou se nemají moc v lásce, neb bojují o Jima Machovce, kterýžto hraje na obě strany.
Jim se mnou dokonce kdysi chodil do jedné třídy školky, na což si už moc nepamatuju, vyjma toho, jak jsme přivazovali motýlky na nit a jak mi rozstřílel torpédoborec z lega prakem. Se Sirénou jsem se z reality také znal, i když jsem se s ní bavil jen jednou. Přivítal jsem je jako obě minulé dvojice, tentokrát byla radost upřímná. Vysvětlil jsem jim stručně situaci. Poté, co jsem jim pověděl o Gabriele, Jim viditelně pookřál a Siréna se neviditelně zasmušila. Nové prvky slovní zásoby jsem nenačerpal, ale vyslechl jsem si odborný výklad Sirény o silikonových náhražkách ženského poprsí, na kteréžto téma přišla řeč, když jsme procházeli kolem pískovců. Proč o tom mluvila zrovna Siréna, opravdu nevím, ale v daný okamžik jsem si opravdu nemohl dovolit ji naštvat.
Oslavy se vymkly kontrole. Margaretu jsem nestačil hlídat, ale přítomnost Jima, ač stejně jako já mladšího, jí ani v nejmenším nevadila. Materialista si se Sirénou, která se narozdíl od něho alespoň trochu snažila ovládat, vyměnil několik arogantních vět a přestal si jí všímat. Gabriela si velice rychle přivlastnila Jima a navzdory Siréně ho nehodlala pustit. Siréna se snažila udělat ze sebe střed pozornosti a po chvíli se uspokojila s tím, že se zaujetím vyprávěla cosi Quovi, neboť Barbara se začala bavit s materialistou. Přitočil jsem se nenápadně k Margaretě a naznačil jsem jí, jestli by se se mnou nechtěla na chvilku vytratit do lože a pobavit se jako zastara. S nezájmem a pod lehkým vlivem durmanu mi řekla cosi jako že tady to bude o něco zábavnější. Chytiv splín, odbelhal jsem se pod hvězdnatou oblohu.
Mezitím se Jim kamsi vytratil s Gabrielou, Quo si vzal svoji Barbaru a učinil podobně, a zbylá trojice se chvíli o něčem bavila, což samozřejmě skončilo hádkou materialisty a Sirény. Po přestřelce Siréna vyběhla ven, zatím co Margareta se s ohavným materialistou kamsi vytratila. Siréna se mi vrhla kolem krku. Nebylo kam se vytratit.
Nakonec Šlomo dostal Sirénu, což byl konec tak špatný, že kdyby byly metody záhrobní komunikace spolehlivé natolik, že by se o tom dozvěděl chudák Alter Kaker, nabral by asi v hrobě vysoké obrátky. Šlomo, zocelen deseti lety psychického strádání a fyzického vypětí, odolával statečně. Díky znalostem ženských prací ušil Siréně tak nepohodlnou podprsenku, že nositelka zemřela na nedostatečné okysličování krve.
To ale není všechno. Zbývá hlavní problém: Urve Šalamoun Margaretu ze spárů mrzkého materialisty?
(Konec 1. dílu.)
15.1.1999 M.P.
— 42 —