Pohled, aneb Šalamoun a Margareta. 1. Pohled Slunce se právě přibližovalo k horizontu a jeho paprsků čím dál víc ubývalo. Vzduch se ochlazoval a začaly se objevovat pocity stísněnosti, které dopadaly na všechno kolem. Stál jsem u zahradní zdi na okraji skalnatého ostrohu na kterém byla vybudována tato věž, díval jsem se do krajů, tam kam dnes nemohu vstoupit. Přede mnou se tu vlnily lesy, holé pláně i osamocená řeka prodírající si cestu tímto zasněženým světem. Zde s této výšky jsem občas zahlédl i ta lidská stvoření ke kterým patřím. Ale nikdy se nebudu moci navrátit, neboť cesta jenž sem vedla se zřítila před deseti lety. Jedině ta skrovná zahrada za mnou je zdrojem jídla v této pustině, ale i tak stačí na to, aby nasytila dva ztracence. Ano dva, já zde totiž nejsem sám! Semnou je tu i někdo kdo mi byl celou dobu značnou oporou a jediná moje pozemská naděje. Je to vlastně moje vina, že tu také uvázla, snáší to lépe než já a za tu dobu jsme v sobě našli zalíbení a porozumění. Jen oddat nás neměl kdo. Právě teď ji slyším jak na mě volá. Vidím ji tam stát na balkónu, uprostřed věže, vlasy ji povlávají ve větru a její bílá postava kontrastuje s černou barvou kamene. Ano, je čas se jít schovat do tepla, usednout k večeři a zahledět se do jejich modrých očích. Šel jsem tedy k věži, prošel řadou věčně zralých rajčat, které ani mráz nemohl donutit k tomu aby uvadly a zašly. Došel jsem k vstupním dveřím otřel si nohy a vstoupil. Hned jak jsem otevřel dveře ucítil jsem vůni teplé polívky, podivné směsy koření a pach starých zdí. Celé spodní patro zabírala kuchyně a malá místnůstka na přebytečné věci. Uprostřed místnosti se nacházel krb který byl otevřený do všech směrů a oheň zde nikdy neuhasíná. U severní zdi jsou vstupní dveře, věšák na pláště a stůl z ošatkami. Naproti vstupu za krbem je velké okno a u něho duboví stůl nad nímž je zavěšena lampa, vpravo od měj je velká skříň s policemi plná nádobí a dalších kuchyňských pomůcek. Nalevo jsou dveře do kumbálu a stůl navazující na polici skříně s kořením a zeleninou. Blíže k středu místnosti se začínají zvedat schody které tečují stěnu komína kde se začínají obtáčet kolem něj a stoupají do vyšších pater. V prvním patře je pak to nejdůležitější - ložnice. Je to prostorná, nákladně zařízená místnost, jejíž stěny jsou vyzdobeny rytinami, inspirovanými životem markýza de Sade. Co se týče mě, nijak mě tyto výjevy nevzrušují - potrpí si na ně ale moje družka. Ach, chvílemi si říkám, že by snad mělo zůstat jen u obrazů - přeci jen deset let odloučení od normálních lidí dokáže povolit i její kdysi pevnou morálku. Ač o sedm let starší nežli já, má ve svém dokonalém těle takovou energii, že mě přivedla již třikrát na pokraj infarktového stavu. Naštěstí absolvovala ve třinácti letech kurzy červeného kříže a její účinné umělé dýchání mne opět vtáhlo do tolik zatracovaného života. Ještě že s námi tehdy nejela její sestra Johanna - to by byl vzhledem k jejich rodové vitalitě dozajista můj konec. Dneska ale nemám na takové věci pomyšlení, neb jsem vyčerpán celodenní dvouhodinovou (noc je dlouhá, ale moc se nespí) prací s loupáním česneku. No nedivte se, co bych tady asi tak dělal, když se tu nedá chytit padesát programů televize a divadla si od dob, co se nám rozbil dalekohled, taky moc neužijeme. Utírám pot z čela, znaven a se zády bolavými a už slyším její lahodný soprán (vyzpívá lákeš i Machautovo Se je souspir - akorát Allegriho Miserere jí dělá problémy), jak mi mile leč vlastně nekompromisně připomíná mou povinnost udělat večeři. Nemám si co stěžovat, vždyť ona má na práci mnohem důležitější věci - dnes kupříkladu dokončila opravu vodního trkače. Nemohu to zastírat, je zkrátka schopnější než já. Ani se nedivím, že nevěří darwinismu. Těžko bych vedle ní obstál jako pračlověk - ač útlá, má fyzičku stokrát lepší než já, i její tělesná výška přesahuje mých ne zas tak špatných 205 cm, ostatní fyzikální rozměry (objem ..., obvod ..., hmotnost - nízká; akorát ohnisková vzdálenost očních čoček mohla být o něco delší) činí její tělo neodolatelným. Na večeři nic zajímavého neshledávám, i když jeden můj známý (materialista) by tuto otázku jistě nepodceňoval. Po večeři přimhouřila oči, protáhla se v zádech, čehož vedlejším efektem bylo vypnutí hrudi, a přehodila si nohu přes nohu tak, že by se to mému lékaři, ke kterému jsem měl jít již před devíti lety na kontrolu, jistě nelíbilo, neboť se mi krevní tlak zvýšil o 200%. Poté, co jsem svůj stav znormalizoval požitím bedny dynamitu a stal se tak použitelným, mě požádala, abych přinesl něco vody ze studny. "Hlavně ať to nevyleješ," volala za mnou s jedním ze svých napůl upřímných úsměvů, "nebo tě zmlátim!" (Pro neznalce: ač by to do ní nikdo ani na pátý pohled neřekl, bylo toto slovo základním prvkem jejího slovníku. ) Běžel jsem s vědrem od studny a samou radostí asi tak 2/3 vylil. Je pravda, že kdybych tak neučinil, byla by moje radost lichá. V modrých očích pod párem rozptylek jí blýskla jiskra animální radosti. Olíznuté, rtěnkou nezkažené rty se jí nádherně leskly, její ňadra se dmula pod kdysi cudným, dnes však již sepraným a tudíž těsným svrškem a její jemná ruka s bílou krajkovou rukavičkou svírala devítiocasou kočku. Slov nebylo třeba. Ani zde. etc. etc. etc. Ráno jsem se probudil, a nebyl jsem si jist, zda ještě žiju. Můj organismus byl téměř dezintegrován. Po pracném nahození čelisti, nakloubení ruky, slepením nohy, přišroubování žeber, ...atd., se mi podařilo vypadnout z postele a dokutálet se do obýváku. Hodiny ukazovaly 5.50, což mne velice znepokojilo, a umínil jsem si, že až budu schopen postavit se na některou z končetin, ručičkami u hodin o kousek pohnu, neboť zírat deset let na takhle morbidní časový údaj je čirý masochismus. V tomto momentě jsem měl masochismu opravdu docela dost. Spokojeně ležela na vyřezávaném loži letištního typu z dostatečné části nezakryta dekou a na spící tváři měla úsměv, který by jí záviděla i ona Líza. Z jejího těla i přes klid spánku vyzařovala plnost životem, kdežto moje masa masa měla dost práce s udržováním základních životních funkcí. Kdybych tam dole nepropadal ze statistiky, jistě bych si dokázal vypočítat, jak dlouho bych to ještě vydržel. Dlouho asi ne. Poprvé mě napadla neskutečně rouhavá myšlenka - nemáme-li se tedy dostat dolů, ať se alespoň někdo dostane sem. Ne že bych se o ni, o poklad všehomíra, o nadlidskou bytost, před níž by i Zarathustra zůstal paf (o Pifovi nemluvě), chtěl s někým dělit!!! Ani nápad. Jenom mám pocit, že přítomnost jiné duše v okruhu kilometru by jí držela trochu na uzdě. 3. Lidi Po tom, co jsem uklidil, spravil probouranou zeď, připravil dříví, ze zdechliny kance vyrobil nové kartáčky na zuby, mýdlo a naporcoval a navařil skvělé košer řízečky, oškrábal brambory do podoby třinácti apoštolů, ze slupek uplácal munici na vrabce, sklidil fazole a okamžitě z nich upekl bednu Metro-dezerů, nalíčil chléb s česnekovou pomazánkou a zašil jí sukni z jelenice, ozvalo se z ložnice tiché zívnutí a mé zlato, má nejbělejší platina (rasista nejsem), se probudila a sešla dolů. Ledabyle pochválila moji práci a místo rozhovoru se mnou si začala něco kreslit. Po chvíli akorát zabrblala, že brky jsou špatně seříznuty a že by měl 'někdo' dojít pro inkoust. Zastyděl jsem se, v rekordním čase popravil a oškubal divokého archeopteryxe, v něhož má paní taktéž nevěří, a z jeho letek udělal parádní kaligrafická pera. Vida, že můj inkoust vpravdě nedosahuje kvality komerčních značek, odběhl jsem spěšně pro duběnky do lesa. Chvíli jsem se prodíral nekvalitním porostem skryté části skály, proběhl jsem kolem zříceného mostu, kolem pískovcové hlavy jejího bratra, kterou vysochala během druhého roku našeho osamocení, kolem pískovcového modelu ňader její sestry, který jsem vysochal já, když jsem měl vztek, že se se mnou kvůli sochaření vůbec nebaví. Běžel jsem dále kolem míst, kde obvykle líčím chleba s česnekovou pomazánkou v naději, že se na něj chytí zbloudilý pes. Mým úmyslem bylo pokračovat dále do dubiny, když tu jsem náhle uviděl prazvláštní jev. Sice dva lidi. Ukousnul jsem si ucho, abych se přesvědčil, že sním. Když jsem přestal cítit bolest a zastavil krvácení, uzřel jsem, jak na mne ti lidé gestikulují. Nemohlo být pochyb - byla to Barbara a její druh Quo, herci z našeho oblíbeného divadla, se svým psem (fenkou) Šmudlou, který, bezhlavě se vrhnuvše po chlebu s česnekovou pomazánkou, způsobil toto pro mě požehnané setkání. Pochopil jsem, že chtějí, abych je vysvobodil. Učinil jsem tak, a se skrývanou škodolibostí jim vysvětlil, kde se vlastně ocitli. Štěstím bez sebe jsem je odvedl do našeho honosného příbytku. Margareta už byla pořádně naštvaná, ale když uviděla, jak sem vedu zbloudilce a radostně kolem nich tancuji, nezbylo jí než vyvalit bulvy. Poprvé po deseti letech jsme se pobavili jinak než (pro mě) destruktivně. Barbara mi dokonce pomohla s domácími pracemi, což bylo u ženy nezvyklé, ale příjemné. Bezmála týden byly oslavy v plném proudu, jedli jsme více než vařili a pili jsme opojný likér z durmanu. Doplnili jsme si zapomenutou slovní zásobu, dozvěděli jsme se, že nový módní účes dívek se jmenuje tolgoj (mongol.) a že 'malá kočka' se řekne 'ya kaite bek' (manská keltština). Quo s Barbarou se zprvu moc neradovali, ale když zjistili, že toto místo jim dá tolik hledanou svobodu a soukromí, vcelku se s osudem smířili. Jejich příchod ale přinesl i jistá zhoršení. Kupříkadu jsme se museli rozloučit s třetí koupelnou, kterou jsme jim dali jako ložnici, a byly i jisté tlaky na uvolnění úklidové komory. Nutno uznat, že v zájmu mechanického zachování domu bylo společné spaní nemyslitelné. Co však bylo mnohem horší: nebyl jsem teď jediným blízkým člověkěm Margarety. Bylo těžko zamezit faktu, že Quo má ty nejlepší historky, zrovna když mě nic nenapadá. Je pravda, že člověk, který žije deset na hoře o jednom kilometru čtverečním, může vyprávěnými zážitky dost těžko předčít vtipného bohémského herce. Snažil jsem se tedy konkurovat svou brilantní lyrickou poezií. Bohužel, s výrazy typu 'chleba s česnekovou pomazánkou', 'nádobí', 'promiň', 'ya kaite bek', 'tolgoj' apod. toho v této oblasti taky moc nesložíte. Zkrátka, ač si Quo stále hleděl více Barbary než mé nejmilejší, nebyl jsem už největší borec tohoto malého světa. Neměl jsem už tolik povinností, jako když jsem byl na všechno sám, ale nikterak mě to netěšilo, neb jediné rozumné využití mého bídného života jsem viděl v službě Margaretě. Byl jsem sice stále primárním prostředkem vybití její touhy, ale scházel mi pocit nenahraditelnosti. Byl bych byl schopen bojovat za jakoukoli cenu i zdarma, ale scházela mi jistota, že by po mně něco takového objekt bitky chtěl. Začal jsem se toulat po lese a uvažovat o sochání pískovce, ale nemyslel jsem si, že by to nějak pomohlo. Jednoho večera jsem se začal bavit s Barbarou. Ve skutečnosti byla Barbara po povahové stránce znatelně lepší než Šalomounův ideál. Měla sice všechny tolik nebezpečné a těžko odhalitelné ženské vlastnosti, jaké bývají u průměrných a úspěšných žen obvyklé, avšak Margareta, na pohled dozajista svatá, měla tyto vlastnosti ve větší míře, dobře maskovány a navíc jí scházela jemnost ducha a citlivé srdce. Těžko ji z toho vinit, její život byl před izolací na skále tvrdý, tak jako život každé ženy je těžší, než se muži na první pohled zdá. Tak jako je každá žena mnohem horší, než se bez zkušenosti zdá - vypočítavá, vychytralá. Je mnohem méně žen, které mají tyto vlastnosti potlačeny; jsou to obvykle ženy jinak nepříliš ženské. Krásnou výjimku snad tvoří slepá varhanice Elena von Schmüdke, která, ač inteligentní, není vychytralá a ač asexuální, není ošklivá. Šlomo ale upadl do zajetí Margaretina kouzla v osmi letech, kdy jeho životem neopracovaná duše neznala pravý obraz světa a nic z tohoto si neuvědomil a štěstí jinde nehledal. Při prvním pokecu s Barbarou jsem se začal cítit docela dobře. Kdybych se nad sebou tehdy zamyslel, jistě bych své jednání odsoudil jako rouhání. V tu chvíli však potřebovala má ztrápená duše pohlazení, které mi Barbara z kamarádství vlídným slovem poskytla. Další, co mi, však tehdy zcela nevědomě, činilo potěšení, bylo jakési zadostiučinění za chvíle, kdy jsem žárlil na Qua. Ten se zrovna bavil s Margaretou, což jsem, teď snad poprvé, necítil tak bolestně jako jindy. Barbaře se moje povídání (netroufám si říci snad já) líbilo. Přinesl jsem něco durmanového moku, aby jsme se trochu odvázali. Povolila mi tedy pouta a přihnula si zkalené tekutiny. Po chvíli už jsme se bavili skoro tak dobře, jako zbývající dva, které to, bohužel, vyrušilo. Quo vyběhl po schodech, řekl cosi tak, aby nevypadal jako žárlivec neb hrubec, přitáhl si k sobě družku, která neřekla ani slovo a já jsem se cítil trapně. Sešel jsem do přízemí, abych se zrelaxoval prací. Po obvyklých činnostech jsem se vrhnul na čištění žumpy, neboť to je ze všeho nejvíc akční. Vymyslel jsem dokonce novou přetlakovou metodu, která ale v první verzi nebyla příliš promyšlená, takže jsem si trochu přidělal práci s úklidem. Stejně jsem nemohl usnout, a tak v době, kdy domem chvělo chrápání a znělo dvojhlasé jemné oddechování, jsem se vydal na noční procházku. 4. Katastrofa Vydal jsem se jedinou možnou cestou, a sice kolem mostu, pískovců a dál směrem do dubiny. Když tu jsem náhle ve tmě spatřil prazvláštní jev. Sice dva lidi. Ne že bych věřil svým smyslům více než minule, ale nechtěl jsem ohluchnout zcela a tak jsem si raději nic neukusoval. Vidina byla reálná, ba dokonce obsahovala i očekávaného psa, kterýžto byl ale oděn do barvy nočního maskáče. Avšak neradoval jsem se ani trochu, poté, co jsem zjistil, o jaké lidi jde. Byla to kamarádka Qua a Barbary, Gabriela Kopsteinová, rozená Königová, proti níž samotné nic nemám, ale doprovázel ji můj známý, materialista. V jistý čas to byl jeden z mála, s nimiž jsem si mohl na nízké úrovni pokecat; je také pravda, že mě přivedl k Margaretě, to ale zajisté nebyla jeho zásluha, neb s ní jsme si byli souzeni vyšším řízením osudu. Ne. Dnes materialistu nemám rád. Přisoudil si nejhorší možné vlastnosti, jež vnucuje i zbytku ušlechtilého člověčenstva, a krom toho všechny nehorázně štve. Vše nejhorší, co se mu v jeho nízké mysli mele, se ani trochu nestydí vypouštět ústy a mluví tak špatně o všech lidech jemu blízkých, však říká-li něco dobrého, lže jako všichni ostatní. Myslí-li si o komkoli, že za nic nestojí, bez zábran mu to řekne, však chce-li si někoho naklonit, dokáže o něm mluvit i sladce. Navíc mu není nic svaté, nejméně lidé kolem něho, ze všeho si nelítostně utahuje. Říká o sobě, že nemá žádnou duši, vyjma těch v bicyklu, a to je snad jediné, co bych mu věřil. Dále si myslí, že jeho pradědečky jsou gorila a šimpanz nebo snad dokonce i sumec a šnek, na což mimochodem taky vypadá. Neuznává nic krom hmoty a i o takové věci jako je duch lidský je schopen říci, že je ve vztahu k tělu jako var vody k vodě. Mám pocit, že mu jsou cizí veškeré duchovní hodnoty a že jediným cílem jeho života je pořádně se najíst a vyspat se. V nitru jsem se zachmuřil, ale navenek jsem se pokusil zatvářit vesele a pozdravil trosečníky. Materialista se se smíchem díval na svou potrhanou nohu a místo pozdravu řekl nějakou rádoby vtipnou poznámku, kterou jsem mimochodem nepochopil. Gabriela byla docela milá, vůbec mi nejde dohromady, jak mohla s takovým podčlověkem, jako je materialista, i takové minimum, jako venčit psa. Gabriela byla povahově ze všech nejvíce ženská, snad vyjma hrůzné Sirény. Jediná vlastnost, jež z ní dělala bytost o něco méně nebezpečnou, byla její úžasná potrhlost, iracionalita Jannonství, krásné šílenství. To u ní bylo té míry, že, podobně jako u Margarety, zamaskovalo její vysoký intelekt, což je u ženy vždy výhoda (mnoho mužů to neprohlédne) a zmírnilo její vychytralost, neb nejednala tolik efektivně, jako při dokonalé racionalitě. Navíc bylo toto šílenství pro ni často oprošťující, hodné závidění. Bylo bohužel problematické pro okolí, i pro ni samotnou. Nutno uznat, že výraznější vazba s materialistou tu díkybohu nebyla. Bavila se s ním asi jenom proto, že byla tak hodná, nebo že ho snad proboha chtěla k něčemu využít. Nikdy jsem to podrobně nezkoumal. Do lidí, k nimž cítila náklonnost, jako k Machovcovi či führerovi Čižmárovi, měl ale naštěstí daleko. Po cestě nazpět jsem se se skutečností poněkud smířil, bylo mi už jasné, že s úklidovou komorou se rozloučím, představoval jsem si, jak bude mít jistě materialista plno hemzů, jak vylepšit vodní trkač, a jak to Margaretu asi naštve. Opět jsem si doplnil slovní zásobu, Gabriela mi řekla, co znamená materialistova věta 'ci estas bela fraulino', adresovná jí, a proč mu říká 'alter kaker', ačkoliv on tvrdil, že to nepotřebuje překlad. Opět proběhly oslavy, Quo si začal všímat spíše Gabriely, což mi nevadilo, občas jsem prohodil i slovo s Barbarou, aniž by se na to hledělo, ale už mi ten kousek skály připadal až moc obydený. Co bylo nejhorší: materialista se bavil s margaretou; napadalo ho plno věcí, o nichž s ní diskutoval, ale naštěstí ji dosti štval, a to ani nemusela být řeč o vodních trkačích. Nechápal jsem, jak může být ředitel světa natolik nemilosrden, aby mi na mou oázu klidu, na ostrůvek dvou čistých duší, oddávajících se zde nejvyšším tělesným slastem, mohl seslat takový odpad, jako je on. Bylo mi jasno. Je potřeba ho zničit! Kéž by mi tak poslal někoho, kdo by to dokázal... 5. Spása Pln naděje jsem se vydal jedinou možnou cestou, tam, kde je spadlý most, pískovcové pomníky rodu nejčistší Margarety, dubový les a místo, kam líčím pravidelně svůj chleba s česnekovou pomazánkou v naději, že se naň chytí někdo, kdo by byl schopen zničit materialistu. Rozhrnul jsem větve a ve večerním pološeru jsem uviděl prazvláštní jev. Sice dvě osoby. Tak dokonalé řešení mého přání by mě snad ani nenapadlo: těmi lidmi byli Slim Jim Machovec, proti němuž samotnému materialista nic nemá, avšak doprovázela ho hrůzná Siréna, což je snad pro mysl materialistovu nejtrašnějším synonymem zla. Siréna se kdysi chovala takovým způsobem, jako materialista dodnes, pravda, že si tím zprotivila mnoho lidu; napravila se však, a nyní jedná s každým vcelku mile, jen občas jí trochu ujedou ústa. Snaží se vyjít přátelsky s každým, jediným kazisvětem, jenž k ní chová absolutní nenávist, jest materialista; pravda, ještě s Gabrielou se nemají moc v lásce, neb bojují o Jima Machovce, kterýžto hraje na obě strany. Jim se mnou dokonce kdysi chodil do jedné třídy školky, na což si už moc nepamatuju, vyjma toho, jak jsme přivazovali motýlky na nit a jak mi rozstřílel torpédoborec z lega prakem. Se Sirénou jsem se z reality také znal, i když jsem se s ní bavil jen jednou. Přivítal jsem je jako obě minulé dvojice, tentokrát byla radost upřímná. Vysvětlil jsem jim stručně situaci. Poté, co jsem jim pověděl o Gabriele, Jim viditelně pookřál a Siréna se neviditelně zasmušila. Nové prvky slovní zásoby jsem nenačerpal, ale vyslechl jsem si odborný výklad Sirény o silikonových náhražkách ženského poprsí, na kteréžto téma přišla řeč, když jsme procházeli kolem pískovců. Proč o tom mluvila zrovna Siréna, opravdu nevím, ale v daný okamžik jsem si opravdu nemohl dovolit ji naštvat. Oslavy se vymkly kontrole. Margaretu jsem nestačil hlídat, ale přítomnost Jima, ač stejně jako já mladšího, jí ani v nejmenším nevadila. Materialista si se Sirénou, která se narozdíl od něho alespoň trochu snažila ovládat, vzměnil několik arogantních vět a přestal si jí všímat. Gabriela si velice rychle přivlastnila Jima a navzdory Siréně ho nehodlala pustit. Siréna se snažila udělat ze sebe střed pozornosti a po chvíli se spokojila s tím, že se zaujetím vyprávěla cosi Quovi, neboť Barbara se začala bavit s materialistou. Přitočil jsem se nenápadně k Margaretě a naznačil jsem jí, jestli by se se mnou nechtěla na chvilku vytratit do lože a pobavit se jako zastara. S nezájmem a pod lehkým vlivem durmanu mi řekla cosi jako že tady to bude o něco zábavnější. Chytiv splín, odbelhal jsem se pod hvězdnatou oblohu. Mezitím se Jim kamsi vytratil s Gabrielou, Quo si vzal svoji Barbaru a učinil podobně, a zbylá trojice se chvíli o něčem bavila, což samozřejmě skončilo hádkou materialisty a Sirény. Po přestřelce Siréna vyběhla ven, zatím co Margareta se s ohavným materialistou kamsi vytratila. Siréna se mi vrhla kolem krku. Nebylo kam se vytratit. Nakonec Šlomo dostal Sirénu, což byl konec tak špatný, že kdyby byly metody záhrobní komunikace spolehlivé natolik, že by se o tom dozvěděl chudák Alter Kaker, nabral by asi v hrobě vysoké obrátky. Šlomo, zocelen deseti lety psychického strádání a fyzického vypětí, odolával statečně. Díky znalostem ženských prací ušil Siréně tak nepohodlnou podprsenku, že nositelka zemřela na nedostatečné okysličování krve. To ale není všechno. Zbývá hlavní problém: Urve Šalamoun Margaretu ze spárů mrzkého materialisty? (Konec 1. dílu.) 15. 1. 1999 M. P.